První den, první pohled, první úsměv

12. března 2018 v 16:57 | AM
Pamatuju si na ten den, jako by to bylo včera. Začínalo léto, avšak ten den slunce nesvítilo. I tak jsem se cítila zvláštně a má nálada byla více než pozitivní. Mířila jsem to odpoledne na místo, kam se vracím ráda i dneska. Těšila jsem se, že na pár hodin budu moct dělat to, co dělám nejraději, v čem se vyžívám. Nepočítala jsem s tím, co se stalo.

Na místo jsem dojela a chopila se práce. Po chvíli jsi ale přišel ty. Jo, párkrát už jsme se potkali, jenže jsme si vždycky řekli tak dvě slova. Tentokrát jsi na mě měl moře času. Připadalo mi to neuvěřitelně. Povídali jsme si dlouho, snad dvě hodiny. Měli jsme toho spoustu společného. A byl jsi neskutečně drzý! Co ty sis toho dovolil... Věděl jsi, že to vezmu v pohodě, měli jsme (a máme) stejný styl humoru. Jedním pohledem jsi mě odhadl. A zajímal ses o mě. Bohužel jsme pak museli odejít a ty jsi byl dokonce zklamaný, že se už loučíme. Naše konverzace pak pokračovala po internetu, když sis mě vyhledal a zkontaktoval.

I když jsem z našeho setkání byla nadšená, nebrala jsem to vážně. V tu dobu jsem byla po těžkém psychickém vypětí, kdy jsem se uzavřela do sebe a to, že by o mou osobu měl někdo zájem, mi přišlo nepravděpodobné. Proto, když jsi mi nabídl jet hned druhý den na jednu akci, na které ses podílel, polekala jsem se. Nebylo to proto, že jsem byla unavená, jak jsem ti řekla. Nebo že to bylo narychlo. Byly to jen výmluvy. Nechtěla jsem s tebou jet, protože jsem ti nevěřila. Byl jsi na mě moc hrr. Bohužel sis z toho vzal, že jsem nejradši sama... Nejsem...

Byla jsem opravdu šťastná, že mé léto takhle začalo. Po tom půlroce, kdy jsem přišla o většinu svých blízkých, prožila rozchod a nevěřila, že budu ještě někdy spokojená, jsem se až moc upnula na tebe. Na tu myšlenku, že bys mě mohl ochránit a mít moc rád. Neměla jsem to dělat...